Tak zní kompletní název parku, který je znám jako Monument Valley. Je to hlavní cíl pro dnešní den.

Ráno kolem 8mé jsme opustili Tusayan a znovu jsme projeli vstupní branou do NP Grand Canyon. Je to jediná cesta, pokud bychom se nechtěli vracet přes Flagstaff. Grand Canyon je sice pěkný, ale občas jim tu trošku zavazí.

U kaňonu se dáváme napravo a dlouhou dobu jedeme po jeho jižním okraji, kde se semotamo objevují pěkné výhledy. Cestou si ještě povídáme o včerejším zážitku a uvědomujeme si, že všechny další kaňony, které v životě uvidíme, budou už jen malé.

Park opouštíme východní branou a pokračujeme dál, přes Tuba City až do Kayenty. Tady všude, kudy jedeme, žijí Navajové. Je to docela smutný pohled. Jejich obydlí jsou asi to nejhorší, co jsme zatím na cestě viděli. Kolem cesty maji postavené stánky a prodávají své výrobky.

Cestou do Kayenty jedeme asi 100 mil rovně a pak zahneme doleva. Tím se už dostáváme docela blízko k Parku.

Než se do něj ale vydáme, mám na seznamu úkol, na který se těším už od Humpolce. Najít silnici, na které se natáčela jedna scéna z Forrest Gumpa. Je to ta, jak se dal Forrest na běhání. Postupně proběhl celou Ameriku. Nakonec je ta scéna jak běží do kopce, najednou se zastaví a říká: „Jsem unavený. Půjdu domů…“. Podle původní představy jsem tam tuhle scénu chtěl zahrát a natočit, ale byl tam takový provoz, že jsem byl nakonec rád, že jsem dokázal udělat alespoň fotku ze středové čáry.

Touto zajížďkou po silnici číslo 163 jsme vlastně poprvé vstoupili na území státu Utah. Kousek odtud leží území známé jako Four Corners. Sbíhají se tam hranice čtyř sousedních států.

Pak už jsme se vrátili na původní trasu a vjeli do Parku.

Monument Valley National Tribal Park (MVNTP) leží na území vlastněném Navaji, takže federální vláda jim do toho nemá co kafrat. Platí zde jejich vlastní zákony a pravidla, do parku se platí vstupné (náš National Park Pass tu neplatí).

Tato náhorní plošina je typická pískovcovými útvary, které jsou známé z nejednoho westernu, nebo reklamy na Marlboro. Některé z nich jsou vysoké až 300 metrů.

Plošinou vede nezpevněná cesta (Valley Road) o délce 17 mil, kterou se dá jet buď vlastním vozem, nebo otevřeným vozidlem indiánů. Původní plán byla cesta vlastním vozem. Přiznám se, že po několika stovkách metrů jsem vyměkl a otočil to zpět. Jsme na naší cestě po západu USA v polovině, v nejvzdálenějším bodu od pobřeží. Představa, že bych tady u indiánů prorazil vanu a musel to nějak řešit, mě nijak netěšila. Navíc by nám naše skvělé pojištění nebylo nic platné, protože se pochopitelně vztahuje jen na asfalt. Bohužel na projížďku autem s indiány nebyly vhodné podmínky. Je sice krásně (40 stupňů), ale fouká silný vítr, který zvedá oblaka červeného prachu. Trávit v tom 2 hodiny na otevřeném voze je nesmysl a tak se spokojujeme výhledem z terasy Visitors Centra a projíždkou okolo po asfaltu. I tak je to pecka.

Když se dostatečně vynadíváme, podpoříme místní obyvatele nákupem v jejich shopu a vyrážíme do Page. Je to místo, kde jsme dnes ubytovaní.