Den začíná jako obvykle. Bleskové sbalení kufrů, které nikdy nebyly úplně vybalené (už bychom mohli balit první ligu). Odjezd na snídani do nejbližšího IHOPu, dotankování do plné nádrže na nejbližší Shellce. Doplnění zásob pití na cestu tamtéž.
Tentokrát té vody bereme asi 3x tolik, co obvykle. Pravděpodobně jí nebudeme tolik potřebovat, ale všechna doporučení pro cestu do Death Valley hovoří jasně. Dost vody pro sebe i auto.
Vyrážíme z Las Vegas směrem na západ a postupně se stáčíme na sever, směr Pahrump. Death Valley není klasický prototyp pouště s mořem písku a dunami (i když i ty tam jsou). Je to valley a tedy tam musí být i kopce a hory. Takže jedeme do kopce. Když odjíždíme z Vegas, je už zase obvyklých 40. Jakmile však vyjedeme do hor okolo Death Valley, teplota výrazně klesne a na první vyhlídce „Dantes View“ je krásných 26. Můžeme si v pohodě užívat obrovský, panoramatický (nefotitelný) výhled na celé údoli smrti a nemusíme hned spěchat do auta před vedrem. Dokonce i na další vyhlídce „Zabriskie Point“ si můžeme dovolit malý výstup na vyhlídku. Pak už jedeme na legendární místo, Badwater. Je to nejníže položené místo na západní polokouli. 85,5 metru pod hladinou moře. Tam už teplota stoupá na 41. Obvykle tu touto dobou bývá 47, ale máme zkrátka štěstí, oteplovat se má až od zítřka. Nejvyšší naměřená teplota na tomto místě v historii je 58.
Projdeme se po solném jezeře pod úrovní moře (to se neochodí), Dana použije místní restroom s poznámkou, že tak nízko si to nemůže nechat ujít, zkrátka každý si najde to svoje. Mimochodem Dana a restroomy, to je kapitola sama pro sebe a o tom zase až příště (pokud to projde cenzurou). Čas letí a tak jedeme dál. Míjíme několik odboček, kam se může jen se čtyřkolkami (např. Devils Golf Course) a projíždíme vyhlídkovou trasu Artist View.
Ačkoli i Death Valley je National Park pod správou National Park Service, zájem lidí zdaleka není takový, jako v jiných parcích. Tam, kde jinde stávají stovky aut na parkovištích, tady potkáváme na vyhlídkách spíše jednotky a navíc pořád ty stejné. U Stovepipe Wells se stáčíme na západ a pak na jih a míříme ven z údolí. Teploty místy stoupají na 44, ale to je vše. Teď jedeme úseky, kde 20 mil nepotkáme jiné auto. Dokonalá samota.
Během celého průjezdu údolím jsme několikrát, poměrně rychle nastoupali do výšky kolem 1500 mnm a zase zpět. Moc jsem si pochvaloval auto. Do kopců jelo skvěle a teplota vody, kterou jsem neustále sledoval, se ani nepohnula. (míjeli jsme i info tabule, které říkaly: „vypněte klimatizaci na příštích 20 mil, předejdete přehřátí motoru“) Cestou z táhlých klesání bylo zase třeba šetřit brzdy. Automatická převodovka a tempomat to pořešily. Skvělé auto. Bude se mi po něm stýskat, už jsem si na něj, za těch skoro 3000 mil, zvykl. To ani nemluvím o tom, že mě za všechny ty míle, ani na vteřinu, nebolela záda. (když jedu do Prahy, tak se už u Jihlavy kroutím jak paragraf)
Po dlouhé době se blížíme k nějaké zástavbě. Je to vesnice Trona a na tu budeme dlouho vzpomínat. Na začátku nás vítá cedule, která nás upozorňuje na „Clear Restrooms“. Nevím, proč jim to nevěříme, když postupně projíždíme okolo totálně vybydlených domů, vraků aut na zahrádkách, zníčených plotů. A sem tam se v ulici objeví divná individua. Tady bych nezastavil, ani kdyby mi došel benzin. To bych to raději rychle odtlačil do sousedního města. Tím městem je Ridgecrest, naše místo přespání, kam dorážíme okolo půl sedmé. Zítra jedeme do Sierra Nevady. Čekají na nás sekvoje v čele s generálem Shermanem.