Dnes jsme měli v plánu jen pár věcí a tedy hromadu času.

Ráno jsme posnídali v našem hotelu. Servírka s námi dala řeč, ptala se odkud jsme a že prý byla v Praze atd, atd. Když jsme odcházeli, přála nám pěkný den a kam že máme namířeno. Řekli jsme, že na Bonneville Salt Flat. Tak nás upozornila, že bude extrémní vedro a že si máme vzít hodně vody.

Malá odbočka – prazážitky.

Vzpomínám si, že když jsem byl malý (cca 10 let), četl jsem časopis „ABC mladých techniků a přírodovědců“. (No co, co, netvařte se, že ho neznáte. Taky jste ho četli). No a v „ábíčku“ jsem četl o Bonnevillských solných pláních, rychlostních rekordech a rekordním zápisu, který udělal v roce 1970 Modrý plamen. Tolik prazážitek.

Nikdy mě tehdy nenapadlo, že bych se měl na ta místa někdy podívat. Tenkrát jsem vlastně ani neměl tušení, kde to vyschlé jezero vůbec je.

Takže je jasné, že když už jsme takhle blízko, je potřeba si splnit jeden klukovský sen.

Dana nebyla z počátku tímhle výletem moc nadšená. Je to po dálnici rovné jako pravítko a délka trasy cca jako do z Brna do Prahy a zpátky. Nakonec svolila a prozradím předem, že se pak nemohla odtrhnout a chtěla tam zůstat.

Plochá pouštní oblast, o rozloze 325 x 135 mil je pozůstatkem bývalého jezera Boneville Lake, které tu bylo před mnoha tisíci lety. Během té doby se zde nahromadilo ohromné množství minerálů a solí, které vytvořily naprosto dokonale rovný povrch. A tyto idealní podmínky umožnily vznik závodní trati Bonneville Speedway, kde se každoročně koná několik závodů. Nejvíce uznávaný rekord stále drží Gary Gabelich z roku 70 na vozidle The Blue Flame výkonem 1001, 01 km/h.

Když jsme se blížil k cíli naší cesty, bavili jsme se na účet naší servírky od snídaně, protože teplota, která byla v SLC 19°, postupně cestou klesla až na 14° a v autě jsme si topili. Extrémní vedro.

Těsně před hranicí Nevady a městem Wendover (které je napůl v Utahu a napůl v Nevadě) je odbočka doprava. Po cca 4 mílich silnice končí a začíná naprosto rovná, oslnivě bílá plocha.

Rozjel jsem Yukona na plný knedlík, ale raději jsem zase ubral plyn, protože jsem v televizi sledoval TopGear (když jezdili na Bonneville) a vím, že ta sůl pěkně klouže. A tak jsme udělali na place pár mil tam a zpět (viz. záznam trasy) a pak už jsme se jen kochali.

Dělat fotky je tady docela náročné, něco tak oslnivého jsem nikdy neviděl. Foťák nechce ostŕit, protože se nemá čeho chtytit, vše je přeexponované nebo naopak, děs běs. Ale panorama je to fantastické a jak jsem říkal, Danu jsem odtamtud musel tahat skoro heverem.

Když jsme vystoupili z auta, zjistil jsem, že auto je zespoda (podběhy a tak) úplně bílé a vypadá, jako bych s ním jezdil hodinu v hlubokém sněhu. Sůl se taky okamžitě lepí na boty. Trošku překvapivé, ale docela jasné. Sůl je hygroskopická a pohlcuje vzdušnou vlhkost. Takže i když tady už dlouho nepršelo, sůl zůstává na povrchu vlhká a na všechno se přichytává. Kdyby to byl sníh, tak by z auta odtál a byl by pokoj.

Když tak koukám na auto, říkám si, že jsem si asi přidělal práci. Sůl je všude, drží tam jak přibitá a tahle to auto rozhodně vrátit nemůžu. Ještě chvíli si užíváme vyjímečnost tohoto místa a pak jedeme do Wendoveru hledat myčku. Všichni v USA jezdí v nablýskaných autech, myček tu musí být spousta.

Nemusí. Nebudu to protahovat, nakonec jsem vzal zavděk jedinou wapkou ve městě a celé auto opláchl. Stejně tak jsem chtěl opláchnout naše boty (mají tam na to na odpočivadlech speciální myčky) ale byly mimo provoz.

Cestou jsme si všimli velkého shromáždění krásných aut na místním parkovišti a tak jsme se na chvíli zastavili. Řekli nám, že na zítřek se tu chystá velká výstava. Bohužel do zítřka čekat nemůžeme a tak jsem alespoň udělal pár fotek.

Pak už jsme jeli zpět do SLC.

Proběhl shopping v místním nádherném City Creek Center a pozdní oběd v našem oblíbeném Cheescake Factory.

Konečně jsem přidal i pár fotek do včerejška, je to dřina to protlačit do Evropy.

Dnešní trasa: http://gps.motionx.com/maps/a840d65af251a00d3fbc8c4d40c790ae