Je ráno v Moabu a to jsou vždycky dvě možnosti: Canyonlands NP nebo Arches NP. Tyto dva úžasné parky leží v naprosté blízkosti města. Vlastně z hlavní ulice se zahne buď doleva (Canyonlands), nebo doprava (Arches).

Ale pozor, aby to nevypadalo, že se tam dá jít z hotelu pěšky. Canyonlands má rozlohu pěkných 1366 km2 (jen pro srovnání, Brno má rozlohu 230km2). Dnes jsem sice nezapojoval techniku sledování trasy (vždyť jedeme jen kousek od Moabu), ale nakonec počitadlo km v autě ukázalo zase cca 500 km).

Bylo tedy potřeba rozhodnout, zda dnes Arches, nebo Canyonlands. Způsob rozhodování o trase je nad možnosti tohoto povídání a tak třeba až doma (Ja si znamená…).

Rozhodnutí padlo na Canyonlands.

Park se dělí na 3 rozdílné celky, které jsou od sebe odděleny kaňony (je to Canyonlands, ne?). Jsou to: Island in the Sky, The Needles a The Maze. Do každého z nich je přístup z jiné strany parku a nedá se projet skrz z jednoho do druhého. Tady už začíná být patrné, kde jsme nabrali ty kilometry. A to je ještě potřeba zmínit, že oblast The Maze jsme nenavštívili vůbec, protože do ní nevede silnice a v průvodci se praví, že na tento výlet je potřeba dobré boty, hodně jídla a asi týden času. Tož boty bych měl…

Jen malá odbočka

Asi před rokem jsem se bavil s jedním člověkem a mluvili jsme o Grand Canyonu (právě jsme se vrátili). On mi na to říkal: Co Grand Canyon, ale Canyonlands… Tak jsem si v duchu říkal, že se udeřil něčím hodně tvrdým do hlavy…

Takže po odbočení doleva z hlavní se jede směrem na park, ale než se k němu dojede, je tam ještě jedna odbočka na Dead Horse Point State Park (když jsem Daně ráno říkal, že jí ukážu zdechlýho koně, nechápala).

Název parku je odvozen od legendy, která vzpomíná na stádo mustangů, kteří uvázli na vysokém ostrohu a zemřeli pomalou a trýznivou smrtí žízní, při pohledu na dole se valící vody Colorada.

Výhledy a panoramata jsou opět famózní a je to velký příslib pro následující Canyonlands, kam směřujeme.

Přejíždíme hranici parku a jsme v části Island in the Sky. Vrháme se opět do všech odboček, zákoutí a krátkých trailů. Těžko popisovat, ještě hůře fotit. Vždy to vypadá stejně. Přijdeme na vyhlídku, uděláme aaaach a pak řeknu: hmmm, tak to tam taky nedostanu. Objektiv je sice širokoúhlý, ale nestačí.

Postupem času musím, ač nerad, připustit (při vší nábožné úctě ke Grand Canyonu), že ten člověk měl možná trochu pravdu. Canyonlands se posouvá vysoko nahoru na příčky mých oblíbených parků.

Pak už jsou 2 odpoledne a tak se přesouváme do druhé části parku, Needles. Jak jinak, než pěkně přes Moab a dokolečka dokola. Cesta asi 80 mil. Při té představě nám úplně vyhládlo a tak jsme v Moabu zapadli do Buck’s Grill House.

Dana mi už dlouho melduje, že ještě neměla pořádný hamburger (co tady celé ty 3 týdny dělala?). Takže tady to bylo jasné a já jsem si dal výborná žebra s jejich vlastní omáčkou neznámého původu, ale skvělé chuti.

OdjÍždíme směr Needles a Dana konstatuje, že když se člověk nají, hned se všechno jeví optimističtěji. To rozhodně nerozporuji.

Cestou jsme konečně přišli na to, proč se nám letos tak sviní přední sklo od mušek. Sice to nemůžeme nijak ovlivnit, ale hned se cítím líp.

Na předním skle (zevnitř pochopitelně) je připevněný iPhone, na kterém natáčíme video shoty zajímavých scenérií z cesty (např. dnes, kdybych včas nazabrzdil, by tam byla velmi akční scénka se srnkou na chladiči).

Loni jsme čelní sklo za celé 3 týdny neumývali ani jednou (maximálně ostřikovač a stěrače). Letos musíme každý den ráno na benzinku, kýbl vody, takové to šudlátko na mytí oken do ruky a jedem. A stejně už poobědě začínají být na skle fleky od hmyzích mrtvol a kamera má tedy zakrytý výhled. (jedna rozpláclá moucha kameře zakryje i celý Messa Bute).

Tož sakra proč loni nee a letos joo? No a pak mě to konečně docvaklo. Pochopitelně to nemá nic společného množstvím hmyzu v jednotlivých letech. Prostě loni jsme měli docela sportovní model auta (Ford Taurus) a ten měl úplně jinou aerodynamiku, než ta krabice, co s ní jezdíme letos. Takže loni mouchy elegantně obepluly naše auto, letos na tom skle nachytáme úplně všechno (málem včetně toho jelena 🙂

Možná to teď vypadá, že jsem se vyjádřil hodně neuctivě směrem k Yukonovi. To zase tedy prrrrr. Jezdí skvěle, jeho 320 (nikoli mrtvých) koní nás neustále žene vpřed a skoro každý den s ním zajíždíme tam, kam bychom loni s Taurusem rozhodně nemohli.

Blížíme se k Needles. Vstupní brána je už od 4pm zavřená, pochopitelně ne úplně. Prostě na okénku je nápis, že peníze za vstupné do parku vhoďte do toho kastlíku o 20 ft dále a pak si vezměte noviny a mapu parku. Easy. Jak by to asi dopadlo u nás?

Nás se to ale netýká. Ano, správně, je to park národní pod správou NPS a my máme kartičku :-).

Tato část parku je zcela jiná, než ta z rána. Jak název praví, tvoří jej z valné části skalní útvary ve tvaru jehel. Tato část je také výrazně menší. Ve večerním slunci je všechno pěkně nasvíceno (bohužel ne vždy z té strany, jak bychom potřebovali my).

Pak už mažeme domů do Moabu, někdy i trochu overspeed, přiznávám.

V Moabu poslední zastávka v místním Supermarketu s potravinami. Kupujeme si něco na snídani. Snídaně sice v hotelu jsou (píšou Continental Breakfast, ale nepíšou, který kontinent mají na mysli. Podle mě je to v jiném vesmíru, jak by řekl Sheldon Cooper).

Hotovo, dvacet a dobrou noc.

Zítra Arches NP a hlavně trail k Delicate Arch. Na to se těším už od Průhonic.