Dnes se mrkneme na poslední národní park, projedeme poslední scenic byway a vyjedeme na poslední kopec.

Hned za Alamosou, co by kamenem dohodil, je Grand Sand Dunes National Park. Když už jsme tak blízko, tak se tam zaskočíme podívat.

Je to vlastně jen ledabyle pohozená hromada písku, ale protože jsme v Americe, je neuvěřitelně veliká. Říkají, že největší v severní Americe. (marně přemýšlím, kde by tak asi mohli mít větší hromadu v jižní Americe).

Celá ta záležitost je dílem shody okolností a přírodních podmínek. Vítr prostě žene písek z desítek míl vzdálených oblastí, má správný směr a sílu a pak se mu najednou postaví do cesty Rocky Mountain. Tak ho tam složí a maže pro další.

V okolí hromady písku je rekreační oblast, lidi tam kempují, do písku chodí na tůry, dolů sjíždí písek na surfovém prkně, prostě rekreace. Čás roku je tam dokonce jezero s vodou, takźe je to jak u moře. Akorát ten poměr voda – písek je tam naopak. Voda skoro žádná, písku hromady.

No, v tomhle NP se zdržíme určitě nejkratší dobu. Nasedáme, jedeme na západ na Walsenburg, kde se otáčíme na sever. Tím jsme se dostali k poslednímu, čtvrtému rohu našeho pomyslného obdélníka. Jedeme do Denveru.

Cestou u pumpy potkáváme spoustu vojáků US ARMY. Mají tam, zastávku a zaplavili celý shop až po restroomy. Jedou pomáhat s ohněm, který stále v Colorado na mnoha místech hoří.

My si cestu k Denveru prodlužujeme průjezdem přes Phantom Canyon Road. Je to asi 30 mil dlouhá, klikatá a prašná cesta horským kaňonem. Kdysi tudy vedla železnice. Nyní už tu koleje nejsou, ale zůstala cesta prosekaná skalami, mosty, tunely a dobrodružství.

Scenic Byway končí ve městečku Victor. http://www.victorcolorado.com Tady se zastavil čas. Na tomto místě se těžilo zlato a jak se zdá, stále to ještě spousta lidí zkouší.

Sjíždíme do údolí, abychom mohli stoupat k vrcholu dnešního dne. Tím je Pikes Peak. S tímhle kopcem se to má tošku podobně, jako s Boneville. O tomto kopci jsem se dozvěděl poprvé před mnoha lety. Tak, jako Boneville je proslaveno rychlostními rekordy, o Pikes Peak jsem slyšel poprvé v souvislosti s extrémním závodem do vrchu, který se tady každoročně pořádá. Se závodem jsme se minuli o týden, jede se příští neděli. http://www.ppihc.com. Třeba budou dávat u nás alespoň zkrácený záznam.

Na úpatí hory se platí vstupné 12 Bucks za osobu a dostaneme ponaučení. Nahoru bez klimatizace, dolů se brzdí motorem.

Samotná jízda (nahoru i dolů) je veliký zážitek a přestava, že to ti borci jezdí cca 10 minut je neuvěřitelná. My to jedeme okolo 40ti minut.

Pravda je, že to může být zážitek malinko větší, než by se někomu líbilo. Cesta je neuvěřitelné strmá, jedna serpetina za druhou a prakticky žádná svodidla. A tak není divu, že se Daně, po dojezdu na vrchol, neudělalo moc dobře. Nakonec jsme to rozdýchali, i když ve výšce 4.302 metry, jen pomaloučku.

Na vrchol také vede ozubená dráha (startuje kousek od Colorado Springs) http://www.cograilway.com .

Dolů jedeme dle instrukcí přes motor. Po několika mílích jízdy dolů je stanice, kde nám všem měří teplotu brzd. Změří i nás a chlápek říká: Horký, jaký stupeň máte zařazený? — Jedu to na dvojku, já na to. — Málo. Musíte na jedničku.

Odstaví nás (spolu s mnoha dalšími) bokem a musíme 20 minut počkat, až brzdy trošku vychladnou.

U Colorado Springs jedeme přes Cheyenne Mountain. Tento pojem je určitě známý (nebo alespoň povědomý) každému, kdo má rád seriál SG-1. V těchto horách v Cheyenne Mountain Complexu je umístěna základna SGC a řídí se odtud všechny seriálové operace Hvězdné brány. Známý je pohled na vjezd do hory s nápisem Cheyenne Mountain Complex.

Málo se však ví, že vjezd do hory není kulisa. Je skutečný a v hoře sídlí skutečně velitelství. Nikoli však Hvězdné brány, ale NORAD (North American Aerospace Defense Command).

Potom už mažeme do Denveru, ubytujeme se a večeři spácháme v našem oblíbeném Cheescake Factory.

Zítra ráno sbalíme a máme ještě celý den na Denver. Letí nám to 20:45.

Trasa: http://gps.motionx.com/maps/8ac663ec72a2e673bca974d7cf144514