Dnes přejezd z Kalifornie do Oregonu – tady jsme ještě nikdy nebyli…

Hned ráno přesun z Eureky směr sever do Redwood National Park. Cestou míjíme několik míst, kde bývají vidět jeleni Rooseveltovi a na jednom místě máme štěstí.

Po návštěvě Visitors Centra projíždíme Newton B. Drury Scenic Parkway. Nic ale není vidět, Summer Fog je na pobřeží všudypřítomný. Začínáme si uvědomovat, jaké jsme měli minule štěstí, když jsme viděli pobřeží Kalifornie za jasného počasí.

Jdeme si projít Lady Bird Johnson Grove Trail a ten ovšem stojí za to. Je to mix sekvojového lesa a deštného pralesa. Je ráno, slunce nízko, poprchá, 12 stupňů. Nejhezčí pohledy na sekvoje, jaké jsme doposud viděli.

Potom projíždíme a procházíme některá místa, visitors centra a scenic drives v Prairie Creek Redwoods State Park a Jedediah Smith Redwoods State Park.

V pozdním odpoledni přesun do Oregonu a Eugene na ubytování. Cestou teplota stoupá zase na 38 stupňů.

Cestou krátké zastávky na výhledy, restroomy a taky umytí auta v myčce. (Zajímavý zážitek – jak oni říkají – bezkontaktní myčka. Doma vysvětlím). Večeře v Eugene v Texas Roadhouse vše završí.

Něco ke stravování v restauracích. Popisoval jsem to už někdy v minulých letech. Jde o to, že jakmile donesou jídlo, po krátké chvíli přijde servírka a zeptá se, zda je vše v pořádku. Tako bezelstná otázka není motivována jen snahou ujistit se, že nám chutná a jídlo je OK, ale je to ni ujištění, že už nic dalšího nebudeme chtít. Jakmile od nás obdrží kladnou odpověď je to pro ni signál, že nám má přinést účet. Na naší první cestě po Státech v roce 2012 to pro nás ze začátku bylo matoucí a skoro až urážlivé (jsem v polovině jídla a oni mi už nesou účet a naznačují: rychle to dojez, zaplať a vypadni?) Pak jsme pochopili, zvykli si a dnes nám to už přijde normální. Nicméně, nikdy, za všechny 3 cesty do USA, jsem se do tohoto systému nepokoušel rýpat a testovat jej. Až dnes.

Po příchodu do restaurace jsem si všiml, že mají za barem, mimo jiné, skutečný pressovar na kávu a inzerují několik druhů kávových nápojů. To je ve Státech velká vzácnost, oni espresso nepijí, všude rozlévají jen překapávanou. Řekl jsem si, źe si možná po jídle nějakou kávu dám. Pochopitelně jsme si u servírky objednali jen jídlo a pití, kávu ne. Tu si přece (možná) dám až po jídle – podle chuti… Když mi pak od servírky s úsměvem na stole přistál účet (jako vždycky), s úsměvem jsem opáčil, že bych si velice rád dal capuccino. Překvapení na její tváři bylo patrné, nicméně jen na sekundu. Otočila se a za chvíli, donesla nový účet, kde už bylo capuccino naúčtované, s tím, že kolega už ho vyrábí. Pokusit se teď objednat ještě něco dalšího – třeba zákusek – už jsem se neodvážil.

S velkým očekáváním a nadějí jsem pokukoval směrem k baru, kde kolega připravoval onen vytoužený nápoj servírovaný v tom typicky buclatém šálku, posypaný skořicí, kakaem, nebo čokoládou. Počínal si celkem zručně, připravil kávu, napěnil mléko, … a pak mi na stole přistál plastový kelímek s víčkem (ala Coffee To Go) a mě spadla čelist až do kanálu. God Bless America.

Tolik dnešní restaurační vložka.

Zítra se kruh uzavře, s malou zajížďkou na Mount St. Helens se vracíme domů, do Seattlu. A možná, při troše štěstí, se tam znovu shledám se svojí golfovou bundou.

Dnešní trasa: http://gps.motionx.com/maps/83106d47d7f161ce64f2f43b60f78810