Navzdory tomu, že jsem se při jedné z minulých cest pochvalně zmiňoval o dopravě na letiště vlakem, tentokrát jsme zvolili auto. Důvod je prostý, auto budeme po návratu potřebovat v Praze. Více info při návratu.

Provoz na D1 naprosto v pohodě. Akorát mi cestou chodily na mobil zprávy od Delta Air, ve kterých mě upozorňují na zpoždění našeho letu. Postupně to nabralo až skoro 2 hodiny (což je současný stav) a nevíme, zda se to nebude ještě navyšovat. V podstatě žádné drama, akorát můj plán na dnešní odpoledne v NYC je pryč. Nu což, nemůžeme mít všechno.

Takže sedíme v salonku, koukáme na letadla kolem a cpeme se obloženými chlebíčky.

Za zmínku stojí bezpečnostní pohovor před letem (u check-inu), který si rozsahem nezadal s pohovorem na imigračním a ještě nikdy jsme nic takového nezažili. Třeba se ptali, co tam budeme dělat. Říkám, že se jedeme podívat na golf – Barclays Tournament. A oni na to: Proč? No co byste jim na to odpověděli?

Tak, naše letadlo právě přiletělo z NYC, věci se dávají do pohybu.

Let proběhl naprosto v pohodě (pomineme-li zpoždění) a palubní personál se usilovně staral, abychom i na tento nedostatek rychle zapomněli. Celou cestu (cca 8 hodin) nás vydatně krmili a napájeli, takže Deltu řadím vysoko na svém žebříčku obliby aerolinek. Vrcholem byla před přistáním podávaná zmrzlina, což jsem ještě v letadle nezažil.

Po příletu nás čekaly obvyklé formality a postupy, které byly pouze zpestřené naprostou neschopností pomocného personálu hispánského původu, který nezvládal nával cestujících a počínal si naprosto chaoticky. Po vystání mnoha (mnohdy zbytečných) front jsme se probojovali k samobslužným kioskům na imigračním (viz. loňský zápis) a potom už konečně ven z letiště. Trvalo to jen 90 min od přistání.

V půjčovně aut jsme po vyřízení papírů šli na parkoviště, abychom vybrali náš letošní koráb. Přivítala nás obsluha parkoviště a nekompromisně nás postavila před nějaký záhadný model vozu značky KIA. To nebylo úplně to, co bych si přestavoval a navíc jsme byli zvyklí obejít parkovišté a vybrat si auto sami. Jasně jsem jí (obsluze afroamerického původu) vysvětlil svoji nespokojenost, ale ona trvala na svém. Že prý auta jsou všechna rozpůjčovaná, a kdesi cosi. Když vidéla, že se nechystám do nabízeného vozu nasednout a odjet, řekla ať chvíli počkám a ani ne za minutu přijela s krásným Dodge Charger, to samé jako vloni, ale v černé barvě a s lepší výbavou. Ono to půjde, ne že ne.

Bohužel, po pár kilometrech jsem zjistil, že nefunguje levý blinkr a s touto závadou se opravdu moc jezdit nedá. Takže otočit, zpět do půjčovny a vše nanovo. Bylo jasné, že opravovat to nebudou a dostaneme nové auto. No a že by měli ještě dalšího Chargera v zásobě, to asi těžko.

Měli. Po kratším boji nám přistavili to samé auto, přehodili jsme kufry z jednoho do druhého a konečně cca ve 20:00 odjeli směr Long Island, kde budeme spát první noc.

Dana to vše kupodivu nesla statečně a jen suše poznamenala: Život je těžký. Obzvláště v New Yorku.