Dnes nás čeká přesun do Arizony a na cestě pár zajímavých zastávek. Ale postupně.

Ráno obvyklý budíček v 6:30, Dana už ani neprotestuje a funguje jako hodinky. Snídaně opět na hotelu, tentokrát obvyklý, mizerný standard, služby minulého hotelu byly výrazně lepší. Kam se hrabe Bitner, to se nedá srovnat.

Dal jsem si, po vzoru místních, vafli vlastní výroby z vaflovače, bohatě zalitou javorovým sirupem a byl jsem na sebe náležitě pyšný, jak se mi to povedlo. Dana mě však vysvětlila, že kdybych to chtěl dělat jako místní, musel bych k tomu přikusovat opečenou slaninu a párek. Tak tuhle kombinaci fakt nedám.

Než se pustíme na cestu, slíbil jsem nějaké další info o našem dopravním prostředku, který je letos opravdu úctyhodný. Zmíním jednu funkci, kterou jsem si obzvlášť oblíbil a velice často ji využívám. Není to nic světoborného a novější auta u nás ji mají také. Říká se tomu, tuším, Asistent jízdních pruhů. Je to úžasná věc, obzvláště když se jede 150 km rovně bez jediné zatáčky a člověk se ještě k tomu kochá okolní krajinou. Pokud začnu uhýbat jen malinko bokem a blížím se k dělící čáře, volant sám provede drobnou korekci. Pokud by to náhodou nezafungovalo a já ho „na sílu“ přetlačím ven, „ozve se“ sedadlo řidiče, kde je zabudovaný vibrátor. Ten zavibruje buď pod levou, nebo pravou půlkou sedacího svalu (prostě pod zadkem), podle toho, na kterou stranu vybočuju. Zkoušel jsem volant na naprosto rovném úseku s dělícími čárami na obou stranách pustit a nechat ho, ať se s tím popere. První vybočení po chvíli odklonil a když jsme se po chvíli sunuli na druhou stranu, tak to zase zvládl a vrátil zpět, ale současně se ozval výstražný ton a upozornění na displeji říkalo, že se mám chopit volantu.

Tím, pro tuto chvíli, uzavírám technické okénko a další postřehy a zase třeba zítra.

Po snídaní vyrážíme směr centrum a potom přes nádherný Coronado Bridge na Coronado. Tam na chvíli zaparkujeme a jdeme podél břehu ke stejnojmenému hotelu: Hotel del Coronado. Není na něm nic až tak zvláštního, kromě toho, že v něm straší duch Marilyn Monroe a natáčel se tu film Some Like It Hot / Někdo to rád horké /. Pak už se odpoutáme od Pacifiku a míříme zpět do pouště.

První zastávka na dnešní cestě má moc pěkný a stručný název: Pacific Crest National Scenic Trail – Southern Terminus. Tenhle Trail je jeden z nejdelších a nejznámějších v USA. Začíná někde na severu u kanadských hranic a končí právě zde, na mexické hranici. Když jsme v roce 2015 šli Naches Peak Loop Trail okolo Mt. Rainier, Pacific Crest Trail byl asi na 2 km součástí naší cesty. Takže tuhle zastávku u mexické zdi (na kterou byl taky impzantní pohled) jsem prostě nemohl vynechat. Více o PCT zde.

Pak následovala zastávka Pacific Southwest Railway Museum v městečku Campo. Tyhle technické záležitosti a výstavy máme oba s Danou rádi a když je to na cestě… Popis by byl na dlouho, pár fotek napoví.

Další zastávka byla ve městě Yuma, které se již nachází v Arizoně (hranici mezi Kalifornií a Arizonou v tomto místě tvoří řeka Colorado). Zašli jsme se podívat na moc pěkné místo: Yuma Territorial Prison State Historic Park. Jedinou drobnou překážkou, která nám bránila v lepším prožitku byla teplota, která už zase byla přes 45 st. Takže jsme kombinovali vnitřní, klimatizované expozice a venkovními, kde jsme to bohužel, trošku odflákli. Zajímavé bylo, mimo jiné, spojení mezi místní věznicí a Wayetem Erpem a Tombstonem. Ale k tomu se v příštích dnech dostaneme.

Pak jsme si chtěli doplnit zásoby vody na pití do auta (spotřeba je neuvěřitelná). Viděli jsme obchod a před ním lidi s nákupními vozíky. Tak jsme tam vlezli a za chvíli zase se smíchem vypadli ven. Že mají v USA v potravinách všeho velké balení, to jsme už několikrát v minulosti popisovali. Sehnat jogurt v balením menším, než 12 ks, nebo mléko menší, než galon? Problém. Ale tentokrát to fakt přehnali. Asi jsme vlezli do obchodu, který je ekvivalentem našeho Makra a to se opravdu nedalo. Kdybych si chtěl koupit jedno balení sušenek OREO, musel by mi s nimi z regálu někdo pomoct, abych si nepohnul s páteří. A jedli bychom je 3 týdny.

Kolem 19té hodiny dorážíme do městečka Ajo, AZ. Je to taková vstupní brána do Organ Pipe National Monument, kam jedeme zítra. Ubytovaní jsme v úžasném, malém, typicky americkém motýlku u cesty. Jako vystřižený z filmu Fleisch / Kandidáti života a smrti /. Fotky udělám a přiložím až zítra, za příznivějšího světla.

Dnešní trasa.