Dnes je před námi další horký den a tak začínáme zvolna.

Po hotelové snídani vyrážíme na jih od Tucsonu a po pár mílích zastavujeme u stále fungující misijní stanice San Xavier del Bac. Leží na území indiánské rezervace San Xavier Indian Reservation, kde žijí příslušníci indiánského kmene Papaga. Misie byla založena v roce 1699 a je to jedna z nevýznamějších (a taky nejstarších) památek široko daleko. Pokoukáme, pochodíme, teple pohovoříme s paní u vchodu (je z Mexika, ví, kde je Českolovensko, …) a nakonec zapálíme svíčku v místní kapli.

Pokračujeme v jízdě na jih a po půl hodině zastavujeme u Titan Missile Museum.

Právě teď přemýšlím, jak moc se mám o následující zastávce rozepsat. Bylo by toho na samostatný článek.

Pokusím se tedy jen stručně.

Není to muzeum v obvyklém slova smyslu. Je to perfektně zachovaná vojenská základna Titan II Missile Complex. Po téměř 25 let to byl jeden z nejutajenějších objektů v USA. Stejné byly ještě Little Rocku v Arkansasu a v kansaské Wichitě. Celkem měly USA 54 nukleárních balistických raket Titan II. Byl to, jak říká průvodce “Big, Terrible, Ugly Weapon” a rozkaz k jeho vypuštění naštěstí nikdy nepřišel.

Celý objekt je pod zemí a vlastní raketové silo je chráněno zasouvacím betonovým krytem, který váží 760 tun. Je stále napůl otevřený (dle mezinárodních dohod – kvůli kontrole). Scházíme několik pater pod zem a dostáváme se do řídící místnosti. Zde se zastavujeme asi na 20 minut a dostáváme od průvodce zasvěcený výklad o fungování základny a spoustu zajímavých technických dat, plus simulovaný odpal.

Potom procházíme spojovacím tunelem k samotnému silu s raketou. Je to pěkný macek. Výška 32m, průměr 3m, hmotnost 150 tun. Stojí tu přesně tak, jako za dob studené války, jen jaderná hlavice je pochopitelně odmontovaná. Zajímavé je, že samotné silo bylo na jedno použití. Po odpálení rakety by bylo zcela zničeno.

Nakonec zase šplháme po schodech zpět na denní světlo a obcházíme si celý areál, kde jsou vystaveny další související exponáty.

Celá hodinová prohlídka je skvěle organizovaná, tyhle věci tady mají opravdu dokonale zmáknuté (podobně jako předešlé atrakce – Alcatraz, USS Midway, a pod.).

Bylo by toho spousta na povídání o celé návštěvě základny, ale více asi až doma.

Pro zajímavost stránky muzea.

Pak už nasedáme do auta a jedeme na další plánovanou zastávku, která je zcela odlišného charakteru, než předešlá. Jedeme se podívat do 70 mil vzdáleného městečka Tombstone, které se proslavilo přestřelkou u OK Corralu.

Přestřelka u O. K. Corralu byl půlminutový pistolnický souboj mezi skupinou psanců a zástupci zákona, obecně považovaný za nejslavnější přestřelku v historii amerického Divokého Západu. Došlo k ní ve středu 26. října 1881 kolem třetí hodiny odpoledne v městečku Tombstone v Arizoně. Byla vyústěním dlouho doutnajícího sváru. Na jedné straně v ní stáli kovbojové Billy Claiborne, Ike a Billy Clantonovi a Tom a Frank McLaury, na druhé představitelé zákona – městský maršál (velitel policie) Virgil Earp, jeho pomocník Morgan Earp, a dočasní zástupci Wyatt Earp a Doc Holliday. Billy Clanton a oba bratři McLauryovi byli v přestřelce zabiti, Ike Clanton a Billy Claiborne vyvázli bez zranění. Na druhé straně byli zraněni Virgil, Morgan a Doc Holliday, nezraněn zůstal Wyatt Earp. Střetnutí je považováno za charakteristické pro období dobývání Západu, kdy na americkém Pomezí vládli psanci a síly zákona jim v některých oblastech prakticky nekladly odpor, protože jich na rozlehlé území nebyl dostatek.

(Tolik praví Wikipedie).

Prošli jsme si historické centrum (jedna ulice, cca 300 metrů), pooběvali v místním Longhorn Restaurantu, nahlédli do Bird Cage Theatre, obhlédli OK Corral, místní Courthouse a za městem Boothill Graveyard, kde jsou pohřebeni účastníci přestřelky.

Mimochodem Fun Fact: Tombstone leží na bývalém indiánském území kmene Apačů Mescalero. Takže Vinnetou s Old Shaterhandem určitě neplavali a nebojovali v řece, bo tu žádná není. Místo toho si by si jistě řekli, že v takovým vedru se nebudou handrkovat a šli by spolu k Longhornům na pivo.

Najednou bylo 16 hodin a tak jsme to nasměrovali k domovu.

Cesta zpět měla jednu veselou vložku.

Začalo to vlastně už cestou tam, do Tombstone, na silnici č. 80, která pokračuje za Tombstone dál, až na mexickou hranici. Všimli jsme si, že asi 2 míle před Tombstone, je v opačném směru (od Mexika) Border Patrol (to samé co včera, hledají ilegály). Poměrně rychle mi došlo, že tudy po prohlídce městečka pojedeme zpátky. Problém byl ale v tom, že veškeré doklady (pasy, ESTU) máme na hotelu. Pokud totiž nejsme na přesunu se všemi kufry, ale bydlíme na hotelu, vyjíždíme jen s mojí penženkou, ve které je hotovost, kreditky a řidičák. Dana si v tomto případě nevozí vůbec nic. Na to má přece mě, že jo.

Takže jsme celou dobu při prohlídce Tombstonu zvažovali, jak to uděláme a jestli nám místní Sheriff ustele v místní cele pohodlně.

Když jsme se pak cestou zpět blížili k checkpointu, viděli jsme, že auta před námi kontrolují. Když došla řada na nás, celník se podíval někam do budky, která stojí u silnice a pak na nás mávl, že můžeme jet.

Docela úleva, co budu povídat.

Nevíme to pochopitelně jistě, ale možná to bylo takhle. Už včera jsem si všiml, že na checkpointu i před ním je spousta instalovaných kamer. Patrně snímají xichty v autě a SPZky. Vše zaznamenávají a evidují. Jestliže jsme včera prošli, jsme v databázi a netřeba nás kontrolovat znovu. Borec v budce sedí u monitoru a dal pokyn tomu venku, že tyhle dva může nechat jet.

Ale možná to bylo úplně jinak a měli jsme prostě štěstí.

Po návratu na hotel už následoval jen úprk na bazén, protože 47st ve stínu si to žádá a po celém dnu jsme toho měli tak akorát.

Dnešní trasa.