Odlet z Dubaje ve 2:30 ráno proběhl načas a bez zvláštních příhod. Namlsaní z předchozího letu jsme usedli do útrob konkurenčního B777-200 (opět Emirates) a tentokrát jsme trošku frflali nad tím vším, co nám, oproti minulému letadlu chybělo. Byli jsme už ale natolik utahaní, že jsme to hned po jídle (bylo deklarováno jako snídaně, ale ve 3 ráno…?) zalomili a spali až do přistání na letišti Male.

Přistání bylo docela adrenalinové, vlastně jsem nikdy nic podobného nezažil, jen viděl na YouTube od jiných lidí. Foukal silný boční vítr (crosswind tomu říkají piloti), pršelo a letadlo nalétalo otočené čumákem cca 35st bokem (mohli jsme to sledovat na obrazovkách před sebou, z kamery umístěné na vertikálním stabilizátoru letadla – zvláštní pocit, když přistávací dráha, která má být uprostřed obrazovky, je úplně na levém okraji a místy úplně zmizí). Po dosednutí na dráhu letadlo pochopitelně jelo směrem, kterým dosedlo, tedy doprava. Po korekci pilota jsme mazali zase doleva, pak zpět doprava. Po asi třech kličkách tam a zpět se letadlo stabilizovalo a pilot začal konečně brzdit. Jak to asi vypadalo, viz třeba zde.

Pak už jen rychlý přechod přes imigračního úředníka, vyzvednutí kufrů a odjezd na terminál Trans Maldivian.

Další hodina čekání, pak odlet směr náš atol, po 40ti minutách letu přistání u rozhoupaného pontonu 5×10 metrů, přestup na dhoni (místní loďku) a transfer na náš ostrov.

Netrvalo to ani 30 hodin a jsme tu. Vakarufalhi Island.

Na letišti Male pršelo, tady jsme cca o 100 km jižněji a svíti sluníčko. Tedy zatím. Je tu monzunová sezona a tak tu sem tam může sprchout kdykoli. Ale to k místnímu tropickému ráji patří.

Teď jdeme bydlet, odpočívat, plavat, jíst, odpočívat, jíst, plavat a taky ještě odpočívat. Takže už asi nebude o čem psát. Kdyby náhodou jo, tak třeba zase zítra.