Před cestou do Dubaje nás čeká ještě jedna noc na Maledivách. Pro tuto variantu jsem se rozhodl jednak proto, že už nechceme, jako v minulých letech,  absolvovat nekonečné čekání na letištním terminálu Ibrahima Nasira (z hydroplánu jsme vystoupili cca ve 3 odpoledne a letadlo do Dubaje by nám letělo o půlnoci). Navíc bychom do Dubaje přiletěli ve 4 ráno a to je zase příliš brzy na check-in v hotelu. Nakonec se to ukázalo jako velmi dobrá varianta, která nám navíc umožnila poznat Maledivy i jiné, než jen z pohledu ostrovního resortu.

Po transferu hydroplánem jsme se nechali odvézt do našeho hotýlku Ocean Grand. Ten je situován, stejně jako letiště a terminál hydroplánů, na ostrově Hulhumale. Je to ostrov, těsně sousedící s hlavním ostrovem / městem, Male. V současné době probíhá intezivní výstavba velikého mostu, který spojí oba ostrovy dohromady. Stavba mostu, ale zdaleka není jedinou stavbou na obou sousedních ostrovech. Ve velkém se tu staví nové bytové domy, hotely (jedním z nich je právě Ocean Grand), nový terminál pro Maldivian Air – hydroplánová doprava, výstavba nových silnic, druhá přistávací dráha letiště a všude se tu upravuje a zpevňuje pobřeží. Oproti minulým letům, když jsme tu byli (2011, 2014) je nárůst stavebních prací opravdu mimořádný a nepřehlédnutelný.

Už dlouho se mluví o tom, že vzhledem ke globálnímu oteplování a následnému stoupání hladiny oceánů, se budou muset cca do 50ti let maledivané odstěhovat. Průměrná nadmořská výška ostrovů je tu 1 metr. Dokonce se psalo o konkrétních jednáních o koupi pozemků na Sri Lance. No nevím. Podle toho, co jsme tu měli možnost vidět, se mi zdá, že tihle lidi se nikam nechystají odstěhovat. Ti se tu zabydlují a opevňují.

Druhý den ráno odlet v 9:10 a velice příjemná a vlastně krátká cesta do Dubaje. Cestou jsem se mrknul na film Geostorm. Docela pěkné vizuální efekty, obzvláště vlna, která zaplavuje Dubaj se jim povedla :-).

Z letiště jsem se rozhodl vyzkoušet místní hromadnou dopravu – metro. Silně připomíná to v Singapore. A protože naprostá většina trati je nad úrovní povrchu, je to současně i vyhlídková jízda. Zastávka metra World Trade Center je přímo před naším hotelem Conrad a za chvíli jsme už na pokoji v 37 patře, s vyhlídkou na ulici Šejka Zayeda.

Ještě na první odpoledne v Dubaji jsem nám naordinoval malou „vycházku“ na Burj Khalifa. Lístky máme koupené předem na 18:30 a protože vstup do samotné budovy je realizován přes Dubaj Mall, nevyhneme se ani této atrakci.

Venku je sice 43st, ale z hotelu vstupujeme přímo do metra, z metra jdeme klimatizovaným nadzemním tunelem (cca 1km dlouhým) přímo do Dubai Mall, odtud na Burj Khalifa. O samotné věži bylo popsáno mnoho papíru a soupis jednotlivých rekordů, které budova drží, je nekonečný. Já vím jen, že je nádherná a strašně blbě se fotí.

Ve 124 patře se asi hodinu kocháme městem pod námi ve světle zapadajícího slunce. Občas i něco vyfotím, ale musím dát pozor na všudypřítomné Japonce, aby mě nepřetáhli svojí selfie tyčí.

Nakonec je potřeba vyzkoušet i nejvýše položené veřejné restroomy na světě. To se neochodí.

Dole se ještě mrkneme na fontánu, která má produkci každých 30 minut. Jako by z oka vypadla té před Bellagiem, akorát o dost větší. A vlastně, docela se nám to tu, v mnoha ohledech, zdá podobné, jako v Las Vegas.

Atrakci Burj Khalifa máme ještě vylepšenou tím, že vždy, když padne na MS gól, nový výsledek se, za patřičného hudebního doprovodu, zobrazí na plášti celé budovy. Např. když Belgie dala první, resp. druhý gól Panamě – viz foto.

Pak ještě zbývá projít zpět přes Dubai Mall k metru. Vzhledem k velikosti obchoďáku – prý největšího na světě – je to docela oříšek. Jsem docela rád, že mám na mobilu aplikaci s navigací po obchodním centru.

Na hotel dorážíme po 22té a máme toho docela plný brejle. Nějak jsme v posledních dnech víc plavali, než chodili a teď je to znát. U fotbalu Tunis – Anglie jsem usnul. Stejně hráli tužku.