Předpověď počasí na dnešní den není příliš optimistická. Silný déšť na většině území, kde přibližně budeme. Vzhledem k tomu, že jsme neustále v pohybu, špatně se nám to odhaduje. Zatím ale neprší, takže pohoda.

Po hodině jízdy od hotelu přijíždíme do oblasti Avery Island. On to vlastně není ostrov, alespoň ne v tradičním slova smyslu (na mapě trasy je to pěkně vidět). Mimo jiné, se tu už od pradávna, těží sůl. A taky se tu vyrábí známá omáčka TABASCO.

TABASCO je produkt společnosti McIlhenny Company, založené v roce 1866 Edmundem McIlhenny na Avery Islandu v Louisianě. Tradiční receptura pro TABASCO^® Original Red Pepper Sauce se tu předává z generace na generaci. Do dnešního dne je firma stále vlastněná rodinou a výroba probíhá na původním místě. A tu sůl používají při výrobě.

Prošli jsme si celý proces výroby od pěstování papriček, jejich sklizeň, a následné zpracování, „zrání“ v sudech a expedici v tradičních lahvičkách (původně se plnily do lahviček od kolínské a ústní vody). Vzpomněl jsem si na své kamarády bikery, kteří jsou (alespoň někteří) velkými znalci a vyznavači papričkové kultury. Určitě by se jim tady moc líbilo. A co teprve v místním Factory Store, kde se dají koupit nejen všechny druhy vyráběných Tabasco omáček, ale i další zajímavosti, např. velice dobrá Tabasco zmrzlina.

Odjíždíme plní dojmů (a taky s trochu popáleným jazykem od toho ochutnávání) a po hodině jízdy zastavujeme na oběd. Místo se jmenuje Regatta Seafood and Steakhouse, leží v městečku Lake Arthur, které je na břehu jezera, které se jmenuje, ano, taky Lake Arthur.

Při obědnávce jídla si uvědomujeme, že čím více se letos pohybujeme na jih, resp. jihozápad, tím méně rozumíme místní angličtině (pokud je to tedy angličtina). A co je ještě horší, přestávají rozumět i oni nám, což se nám na západním pobřeží nikdy nestalo. Trochu mi to připomíná situaci, když jsme byli ve Skotsku. Tam taky, podle mě, mluví spíš maďarsky (viz. známá historka z výtahu – odkaz na video zde).

Nakonec se ale domluvíme a dokonce i dostaneme to, co jsme chtěli. Tedy skoro. Nedonesli nám obědnanou polévku. A protože se nám to už stalo několikrát, začínáme mít pocit, že něco děláme špatně. No uvidíme, budeme to zkoumat.

Když nasedáme po obědě do auta, vidíme v dálce, ve směru naší jízdy, černou oblohu. Po chvíli jízdy se setmí tak, že bych klidně odpřísáhl, že není poledne, ale 9 večer. Následně nám přijde na mobil výstražná zpráva, viz. obr.

Je to zpráva automaticky rozesílaná na všechny mobily v dané oblasti, bez nutnosti se předem někde registrovat. Po dalších pěti minutách se někde otevřou stavidla a vypustí na nás všechnu vodu, co tam mají. Není vidět prakticky na krok, oblohu osvětlují jen blesky, ale stále se jede, i když krokem. Všichni zapnou výstražná světla (jako když se u nás dobržďuje před kolonou) a to je moc fajn, protože jen ta blikající světla, jsou alepoň trochu vidět.

Takhle se jede asi půl hodiny, potom to postupně přechází v normální průtrž, která neustává.

Protože je počasí takové, jaké je, odpískáme dnešní odpolední program a jedeme, neustále v dešti, rovnou do hotelu v Houstonu, TX. Zastavíme se ještě v obchodě pro nějaké dobroty a pak už salašíme na pokoji.

Jíme nakupené jídlo, já píšu a u toho se díváme na televizi. Na BBC America dávají Rambo I a II. To je klasika, to se neokouká 😀.

Dnešní trasa