Na letišti JFK jsme s velkou rezervou, což je po zážitcích z minulých let docela úleva. Nejspíš proto je potřeba udělat něco, co by to zase trošku oživilo. Na bezpečnostní prohlídce a rentgenu si mě volají a ptají se, zda je to moje zavazadlo (moje cestovní – palubní brašna na notebook a pod.). Po kladné odpovědi si mě berou stranou a ptají se, jestli v něm mám něco ostrého. Jasně že ne, nejsem přece blbej, že jo (to jsem, pochopitelně, úředníkovi neřekl, stačilo pouze „ne“). OK, takže chlápek začal všechno z brašny vytahovat a posléze z jedné malé kapsy vytáhl i můj malý minolťácký zavírací nůž 😇 . No tak OK, jsem blbej, no. Rovnou jsem se mu omluvil a řekl jsem mu, že teď už je nůž jeho. Úředník to dál nijak nerozmazával, dal mi zpět moje zavazadlo a popřál bezpečný let. Bylo to celkem jasné. Cestou do USA letěl nůž v kufru, pak na cestování šel do příručního zavazadla a tam zůstal až do okamžiku, kdy se stal součástí majetku Spojených států. Vlastně jsem měl velké štěstí, protože původně jsem si chtěl na cesty vzít svůj Leatherman Tool, který jsem si minule v USA koupil a o ten bych, opravdu, přijít nechtěl.

Zbytek cesty byl už v pohodě. Jak to už na cestách domů bývá, celý let do Londýna jsme prospali. Po vzletu nám dali jídlo a pití a víc už si nepamatuju. Před Londýnem tradiční tanečky ve vyčkávacím obrazci a pak už přistání na T5. Let do Prahy už byla jen formalita. To že jsme na území ČR poznáme zcela bezpečně. Klidně by nám ve světě mohli říkat „Yellow Country“. Žlutá barva na polích pod námi nás nenechává na pochybách o tom, že už jsme doma a že se zemědělským firmám, které rozhodně nepatří panu premiérovi, daří dobře.

Na letišti sebereme kufry, zavoláme UBER a mažeme na hlavní nádraží. Cestou v autě kupuju na mobilu lístky na vlak a vysvětlujeme řidiči, že bychom ocenili, kdyby nás dovezl na nádraží tak, abychom chytli vlak 17:50. Páteční odpolední doprava v Praze je sice malinko proti, ale nakonec přistáváme před nádražím 17:45. Trocha funění s kufry v ruce a jsme ve vlaku, kde jsme chytili poslední dvě volná místa. Tam jsem cestou na mobilu dopsal včerejší příspěvek o New Yorku, i když mobilní data v jedoucím vlaku byla občas proti. Potom už odjezd autem z nádraží Brno – Židenice (díky Tome).

Východní pobřeží nám poskytlo možnost srovnání se západní částí USA. Rozdíly jsou obrovské, ať už v přírodě, podnebí a počasí, cestování po silnici, v lidech a kultuře, jídle a ve spoustě jiných maličkostí. Zážitky z poslední cesty jsou ještě příliš čerstvé na to, abych byl schopen říci, kde se mi více líbilo. A je vlastně možné, že to nebudu schopen říci nikdy, protože jsou to dvě, naprosto odlišné ameriky.

A jaká je asi střední část USA, které sami američané říkají Flyover Country? Možná uvidíme někdy příště.

Howgh.