Čas na ostrově Filaidhoo (atol Raa) plyne pomalu, klidně, bez sebemenších výkyvů a změn. Jeden den lze těžko odlišit od předchozího, nedá se rozeznat, zda je všední den, nebo víkend. Teplota vzduchu 31, vody 27. A co mě na tom fascinuje nejvíc je skutečnost, že takhle to tu funguje každý den už několik let (Reethi Faru Resort vybudovali na pustém ostrově cca před 4mi roky) a pravděpodobně ještě spoutu let fungovat bude.

Náš program se v průběhu dní také příliš nemění. A proč by taky měl, že jo? Většinu času trávíme s čumákem pod vodou, buď přímo “u baráku”, nebo na místním House Reefu. Z této bohulibé činnosti nás vytrhuje pouze “nutnost” čas od času navštívit restaurační zařízení a doplnit kalorie. Ve vodě jednomu vyhládne. Navíc, navzdory tomu, že jsme na relativně malém ostrově, každý den tu těmi opakovanými přesuny mezi bydlištěm, hospodou a mořem nachodíme více než 7 km naboso v hlubokém písku. Restaurací a barů je tu cca 10 rozesetých po celém ostrově (ještě jsme nebyli všude), takže je co prozkoumávat (např. ve kterém baru míchají lepší Pina Coladu).

Asi jediná viditelná změna proti minulým cestám na Maledivy je to, že veškerý personál (a že ho tu je) nosí na ústech roušky. Je mi těch lidí docela líto, protože jejich práce je i tak dost těžká a rouška ve 30ti stupních jim opravdu moc nepomůže.

Covidová doba se tu do života na ostrově promítla i jiným způsobem. Aby se omezil lidský kontakt, objednávaní veškerých služeb (rezervace místa v restauraci na večeři, prádelna, výlety na moře, atd) se odehrávají přes aplikaci, kterou má každý na svém mobilu. Jsou tam i jídelní lístky všech restaurací a barů. Umím si představit, že to může být pro někoho mírně stresující, pokud není zrovna fanda mobilu a aplikací

V minulých letech jsem tyhle “výplňové” kapitoly psal pouze tehdy, když se alespoň trošičku něco přihodilo. Ano, mám na mysli schody od naší vodní vily, které jsem bůhvíjak utrhnul, nebo noční bouři, která nám zrušila oblíbeny bar na pláži. Letos je to zatím nuda, nuda, šeď, šeď, jak by řekl klasik. Ale nechci tím nic přivolávat, když to tak vydrží, zlobit se nebudu. A tak tuhle kapitolu “o ničem” píšu hlavně pro těch pár lidí doma, aby jim nevrtalo hlavou, proč se dlouho neozýváme.

A teď už budu končit a jdeme spát, protože zítra nás čeká další náročný den. Mimo jiné jsem se domluvil s jedním barmanem, že ho budu učit míchat moje oblíbené Coco Loco, které tady na lístku nemají. A to se vyplatí. Dobrou noc.

P.S. Fotek je jen pár, dá to dost práce, protlačit přes místní data alespoň to málo. A vůbec, je to malý zázrak, že tu nějaká data vůbec jsou.