Sedíme doma na terase dva metry nad mořem a pomalu rekapitulujeme dnešní den. Už je dávno tma, slunce tu (jak se sluší na tropické ráje) zapadá okolo 18:30 a tak moře nevidíme, ale jen posloucháme šplouchání pod vilou.

Dnešní zážitky bych mohl započít už časně ráno, či spíše pozdě v noci. Bylo 23:45 a oba už spíme. V tom mi u hlavy zvoní telefon a podle vyzváněcího tónu poznávám volání přes FaceTime. No to může být jen Tomášek (5 let). Taky že jo. Doma mají pěkných 19 hodin a princip posunu času mu zatím nic neříká. Důležité je, že si chtěl udělat radost a zavolat dědovi a babičce ze svého iPadu, aby mohl hned jako první větu sdělit tu důležitou věc: “Hele dědo, já mám Lipánek”. Chvíli jsem moc nevěděl která bije, ale pak jsem se probral (po 5ti minutách i Dana) a pěkně jsme si s mladíkama splkli přes oceán.

I když tu čas (jak bylo řečeno minule) plyne zvolna a bez větších výkyvů, určité nepatrné změny lze i tady pozorovat. Obvykle se to projevuje tak cca po týdnu pobytu. Už jsou z nás zkušení obyvatelé ostrova, víme co, jak a kudy, číšníci v restauracích nás z dálky zdraví, zkrátka, jsme tu už jak doma. A protože už nemusíme být tak ostražití, uvolňuje se nám kapacita na ptákovny. Například někteří obyvatelé ostrova od nás dostanou jména (ten, co chodí v záklonu, Rasputin, pán s baterkou, Nastěnka, …). Jiné zdrbneme proto, že se moc opalují (podívej, jak je spálenej), že se málo opalují (ta Japonka se snad s tím parapletem bude i koupat), nebo že se neumí opalovat (podívej, ten bude večer spálenej). Nejvíc si o naši pozornost koledují pochopitelně Rusové a pak již tradičně Japonci.

Zmínit jsem se chtěl ještě o ostrově jako takovém. Jeho zvláštností (mimo jiné) je to, že se pyšní svým šetrným přístupem k přírodě. To sice říkají na každém ostrově, ale tady se do toho pustili zhurta. Je tu veliká hydroponická zahrada, jejíž výpěstky se používají v místní kuchyni. Je tu nainstalovaná největší fotovoltaická elektrárna na Maledivách, která pokryje 80% spotřeby ostrova. Jsou obrovské výměníky tepla, které zajištují teplou vodu pro ostrov, bez nutnosti ohřevu v bojlerech. Je tu stanice na desalinaci mořské vody. Pomocí reverzní osmózy s kapacitou 150 kubíků za den dodávají sladkou vodu pro celý ostrov. Je tu výkonná čistička odpadních vod (jinde to lijou do moře, jak jinak). Je tu také bioplynová stanice, kde se z našich, no to je jedno z čeho, vyrábí plyn. Díky tomuto plynu mohou každý den uvařit snídani, oběd a večeři pro 350 členů personálu ostrova. A v moři jsou vidět nově zakládané korálové útesy. No, nejsem žádný extra velký ekolog, ale tohle mě docela ohromilo. A mimochodem. Ta všechna výše zmíněná zařízení běžný turista ani okem nespatří. Jsou skryta uprostřed hustého porostu ve středu ostrova. A jen ten, kdo “omylem” zabloudí na cestičku označenou cedulkou “Only for Staff” to všechno může vidět :-).

Jak již bylo mnohokrát zmíněno, naší hlavní zábavou na ostrově (mimo pomlouvání Rusů 😀) je šnorchlování. Během této i minulých návštěv Malediv jsme už viděli ledas co. Letos se to vylepšilo o chobotnici, která bydlí pod korálem asi 2 metry od našich schodů do vody. Nic proti ní, chobotnice je tvor inteligentní, nějak se tu ve společném sousedství srovnáme. Co mě ale trošku znervóznuje je fakt, že asi 30 metrů od chobotnice jsme narazili na tvora jménem Stingray (česky trnucha) který dle svého zvyku číhá zcela zavrtaný v písku. Už 10 let, co jezdíme na Maledivy víme, že tu jsou. Ale tak nějak jsme si říkali, že třeba ne tady. No nic, budeme navštěvovat jen chobotnici a tamtěm místům se zdaleka vyhneme.

Poslední poznámka na okraj. Dnes tu nebude žádna fotka s Danou. Nedostal jsem její svolení a podle GDPR nesmím použít žádné fotky (leda s rozmazaným obličejem). No a to se zase nechtělo dělat mě. Tož tak.