Ráno začínáme tím, že se snažíme překazit záměr vlaštovek, postavit si u nás v pokoji hnízdo.
Po snídani na hotelu Ninepipes Lodge jedeme rovnou k dnešní první atrakci: Bison Range. Popravdě, moc jsem si od toho nesliboval, protože je vždy lepší pozorovat zvěř v přirozeném prostředí, než v nějakých rezervacích, nebo ZOO.
Po příjezdu na místo jsme zjistili, že jsme tu uplně sami, parkoviště bylo zcela prázdné. Skočil jsem do visitors centra. Jednak zaplatit vstupní fee, protože jsme na kmenovém území Flathead a tady naše kartička od NPS nemá žádnou moc. Druhak chci zjistit, jak celým rančem projíždět, protože je docela velký, rozkládá se na ploše 76 km2.
Stará indiánka mi ochotně popsala cestu, kudy pojedeme autem, ukázala na mapě zajímavá místa a taky mi ukázala na pěší trail, který je prý moc pěkný. Potom ještě dodala: ale je tam moc mědvědů.
OK, tak tedy tenhle trail absolvovat nebudeme a zůstaneme pěkně v autě. Pravděpodobnost setkání s medvědem je sice mizivá, ale nebudeme dráždit hada bosou nohou. Navíc, když jsou tu i chřestýši.
Vybaveni mapou od indiánky vyrážíme na 19 mil dlouhý okruh po šotolinové cestě. Stoupá poměrně prudce vzhůru a za chvíli se nám ukazují nádherné výhledy. I kdyby tady žádní bizoni nebyli, kvůli tomuhle to stálo zato. Skvělé taky je, že jsme tu úplně sami.
Po nějaké chvíli pozorujeme první jeleny, srnky (ta se procházela i před visitors centrem), vidlorohy a nakonec i prvního bizona.
Jsme na samotném vrcholu hory a pomalu začínáme sjíždět dolů. Máme stažená okna, je horko a jedeme pomalu, v parku je speedlimit 15 mil. V jednu chvíli Dana říká: tady něco smrdí, cítím medvědy. Nemohu to potvrdit ani vyvrátit, protože jsem před pár dny chytil rýmu a necítím vůbec nic. Najednou, asi 30 metrů od auta, vidíme na kraji lesa medvěda. Je to vlastně medvědice a má u sebe 3 medvíďata. Nejeví o nás vůbec zájem, ale určitě o nás ví. Medvědice stále něco vyhrabává v trávě a mladí skotačí okolo a zkouší lezení na stromy.
Stojíme tam asi 20 minut nemůžeme se vynadívat. Medvědy jsme už na minulých cestách viděli vícekrát, ale tohle bylo úplně jiné. Byli jsme tam, na vrcholku hory v Montaně, úplně sami. Jen oni a my.
Nakonec rodinka postupně mizí za horizontem a my jedeme zbytek okruhu. Cestou ještě potkáváme bizoní stáda a další zvířata, ale pořád musíme myslet na setkání na vrcholu kopce.
Kolem poledne odjíždíme z bizoního ranče a jedeme ty zážitky zajíst a zapít do nedalekého Old Montana Bar.
Dnes, po sedmi dnech opouštíme Montanu a míříme na východ. Poměrně rychle přejedeme Idaho (tady na severu je hodně úzké). Získáváme také zpět hodinu času, protože se vracíme na Pacific Time.
Cestou se zastavujeme na několika místech, někdy bez mapy a na náhodu. Například nedaleko vesnice Mullan (800 obyvatel) objevujeme veliké hromady štěrku a pak několik strojů, jednu těžební věž a na nedalekém parkovišti asi 100 aut. Následně zjišťujeme, že je to Hecla Minig Company, firma, která je nejdéle kótovanou společností na NYSE (New York Stock Exchange) a je největším producentem stříbra v USA.
Zastavujeme se také v dalším starém a moc pěkném těžařském městečku Wallace. Škoda jen, že když se tu budovala dálnice, městečku se nevyhnula, ale postavili ji na pilonech přímo nad jejimi ulicemi.
Nakonec skončíme na břehu Lake Coeur d’Alene ve městě Coeur d’Alene. Samotní obyvatelé název města neumí vyslovit a tak mu prostě říkají CDA. Je pátek odpoledne, 31 stupňů a tak je tu přiměřeně živo. Sedíme na břehu jezera a pozorujeme domorodce, obejdeme si místní boardwalk a nakonec odjedeme do našeho hotelu ve městě Liberty Lake, které už je ve státě Washington.
On the Road 