Když jsem ten hotel včera tak vychválil, není divu, že také snídáme u nás na hotelu. Jeden z důkazů báječnosti hotelu je fakt, že u snídaně máme k dispozici kovové, nikoli plastové příbory. To se nám ve státech patrně nikdy nestalo, pokud tedy nepočítám normální hotely v Las Vegas a NY. Jak málo nám stačí…
Po snídani odjíždíme z Omaku směr východ a míjíme spousty ovocných sadů, kterým se zde očividně dobře daří. Obloha před námi je ocelově šedá a na několika místech na obzoru prší. Předpověď naznačuje, že pršet by mohlo po zbytek dne, takže žádné překvapení. Pokud nebude sněžit, což by mohlo ohrozit náš přejezd Severních Kaskád, déšť nevadí.
Stoupáme postupně do kopce a teplota stejně postupně klesá. Nakonec se dostane pod 10 stupňů a to je pro nás jasný impulz, že kraťasy bude třeba nahradit zimními doplňky. Rozdíl teplot oproti včerejšku je 26 stupňů, ale Dana to dobře snáší a já už větší rýmečku nedostanu.
Vjíždíme do North Cascades National Park. Není to ten klasický park, jak ho známe odjinud. Je to prostě obrovský kus země (16 000 km2) s velikými horami, kterou prochází státní silnice č. 20, takže by jen dost těžko dokázali vybírat poplatky. Navíc tam nejsou klasické atrakce, jako v jiných parcích (myslím třeba Half Dome v Yosemite, nebo sekvoje v Sierra Nevada). Jsou to prostě “jen“ nádherné hory. Státní silnice se v parku mění na North Cascades Scenic Highway a opravdu je co sledovat.
Zastavujeme na všech vyhlídkách a nakonec i ve Visitors Centru. Ano, nakonec, protože na naší straně hor centrum nepostavili. Celou dobu jen poprchá, takže nám to nebrání pohybu venku, ale na nějaké super pěkné výhledy to taky není.
Kolem 16té vyjížďíme z parku ohlížíme se po nějakém jídle. Restaurace na ranči, kterou sem vyhlídl už dříve, byla zavřená (to je osud mnoha hospod, které jsme na cestě viděli – nepřežily dva roky Covidu). Takže jedeme naslepo do městečka Arlington a jdeme do prvního podniku, který uvidíme. Je to echt americkký bar / kuželková herna s patřičnou hlučnou atmosférou a plný místních zákazníků. Je neděle, normálně by museli zítra do práce, ale tentokrát se chystají na Fourth of July a není tedy třeba se na zítřek šetřit.
Obvyklé dilema na cestě je, že čím déle jsme pryč, tím obtížněji hledáme na jídelníčku něco, co by nás opravdu lákalo. Jak víme, místní strava je velmi specifická a výběr se rapidně úží. Nakonec padla volba na klasické hamburgry místní výroby a musím přiznat, byly výtečné, protože i Dana ten svůj dala celý.
Venku se mezitím dalo do deště tak vydatně, že vše ostatní odkládáme a jedeme rovnou na hotel.
On the Road 