Je tady poslední den. Je to škoda. Už jsme se zase naučili všechny ty drobné odlišnosti tohoto světa (jak se pohybovat na místních komunikacích, v samoobsluze, v restauraci) a teď, když to zvládáme s přehledem domorodce, všechno musíme opustit.

Ráno nikam nespěcháme, na snídani v hotelu jdeme skoro poslední. Je to vidět, skoro nic nám nenechali. Potom jdu do auta a vytahám všechny věci, co se tam za celou dobu nahromadily. Něco letí do koše, většinu bude třeba nějak dostat v rámci váhového limitu do kufru. Docela koukám, co se nám tu všechno podařilo nashromáždit. Na pokoji to vypadá jako po explozi, ale to tak vypadá vždycky a nakonec to vždycky nějak dopadne.

Kolem 11té opouštíme pokoj a jedeme do parku, kde jsme včera večer sledovali oslavy Dne nezávislosti. Dnes je to už zase normální, klidný park u jezera. Vše je uklizeno, nikde ani smítko, pláž je uhrabaná a v 17ti stupňové vodě se vesele ráchají děti. My sedíme na lavičce a jako obvykle sledujeme dění okolo. Mimo jiné máme výhled na panorama hor z Olympic NP a sem tam na letadla odlétající z asi kilometr vzdálené továrny Boeing v Rentonu.

Ve zbytku volna, které máme do odletu jedeme do nedalekého nákupního centra Southcenter a mrkneme do oblíbeného Macys a ve finále do ještě oblíbenějšího Cheescake Factory. Sem jsme původně začali chodit kvůli seriálu The Big Bang Theory, ale pak jsme zjistili, že tu také skvěle vaří. Bohužel, tento řetězec se vyskytuje jen ve velkých městech a v takových vidlákovech, jako je třeba Montana nebo Idaho se téměř nevyskytují.

Potom už jen naposledy natankujeme, bo auto se vrací s plnou a jedeme ho na letiště odevzdat. Přesuneme se na mezinárodní terminál, projdeme přes security a teď už salašíme na odletové bráně S16. 19:15 odlet do Londýna. Těším se na karbonový B787 Dreamliner, tím jsme ještě neletěli.