Jsme v Londýně a čekáme na let do Prahy. Cesta B787 Dreamliner proběhla podle očekávání. Jen ty výhody letadla jsem tentokrát nemohl příliš ocenit. Letadlo by mělo být tišší ve srovnání s jinými modely. Díky rýmě mám ale zalehlé uši, takže nevím. Letadlo má taky lepší sytém přetlakování, takže se v něm lépe dýchá. Nevím, mám plný nos, nic necítím. Alespoň jsem mohl vychutnat ladnou křivku štíhlých křídel, která jsou pro tento model typická. S očima naštěstí nic nemám.

Jedna technická fičura mě ale dostala, a to dokonale. Celou cestu zpět jsme jako obvykle prospali. Po večeři podávané asi hodinu po startu to zalomíme a spíme až do cíle. Probudila mě pomalu stoupající intenzita světla v kabině a bylo jasné, že nás budí na snídani. Podíval jsem se z okna a venku byla naprostá tma. V Londýně máme být kolem oběda, takže pokud je venku ještě tma, musíme být hodně daleko, ale pak nechápu, proč nás budí. Trvalo mi asi 5 minut, než jsem se úplně probral a pochopil, co se to tu vlastně děje. Dreamliner nemá na okénkách klasické stahovací rolety, ale sytém elektrického zatmavování (asi něco na principu tekutých krystalů, nevím přesně). Ovládá se tlačítkem pod okénkem, ale taky to mohou centrálně ovládat stevardi. A to byl právě tento případ. Všem nám zatáhli okna, abychom spali a neotravovali, což se taky stalo.

v 17:25 nám to letí do Prahy, tam budeme 20:25, vyzvednout kufry, vyzvednout auto, doplatit rozdíl v ceně parkovného, protože kvůli změnám letů vyzvedáváme auto o 8 hodin později a pak už hurá na D1 a kolem půlnoci jsme doma jako na koni.

A tady bych tuto cestu asi ukončil. Na nějaké rozbory a úvahy mám teď příliš málo energie a taky málo nadhledu. Připadá nám, že jsme byli pryč alespoň měsíc podle toho, jak dávno se některé věci na cestě udály.

Tak zase třeba někdy příště a někam jinam. Uvidíme.