Dnes jsem se probudil v 5:30 a protože venku svítalo, šel jsem se ven projít. Obešel jsem si motel (vzhledem k jeho velikosti to moc dlouho netrvalo) a pak jsem se kochal východem slunce nad kaktusy Saguaro a teplotou, která byla ráno velice příjemná. Když jsem se vrátil do pokoje, Dana už byla vzhůru a že prý by se taky chěla projít. Nevídáno v 6 hodin ráno! Tak jsme šli spolu znovu, i když slunce už bylo mnohem výš a začínalo být horko.

Východ slunce v Ajo,AZ

Když zase zmiňuji tu teplotu. Včera večer jsme poprvé na letošní cestě pustili televizi – lokální kanál pro oblast Tucson. Tam jsme se, mimo jiné, dozvěděli, že ty současné teploty nejsou úplně standardní pro tuto dobu a “vlna extrémních veder” – jak to nazývají – ještě naroste a vyvrcholí v úterý a ve středu. Další zprávy říkaly, že v horách severně od Tucsonu je několik lesních požárů, které se ve větru rychle šíří. Minule nás požáry v Coloradu vyhnaly do Nového Mexika. Tak uvidíme, co letos.

La Siesta Motel

Ubytování v městečku Ajo nebylo vybráno náhodou. Za normállních okolností bychom tímhle městem projeli bez zastavení (a možná bychom ještě šlápli na plyn). Je to takové zvláštní místo v poušti s mírným náběhem na “Ghost Town” – něco jak Trona v Kalifornii před pár lety. Současně je to ale vstupní brána do Organ Pipe Cactus National Monument, který leží asi 30 mil odtud.

Motel La Siesta, který je praktiky jediným rozumným místem na ubytování v Aju, se nakonec ukázal jako dobrá volba a aspiruje na Top Ten Hotelů na našich cestách.

La Siesta Motel

Snídaně dnes proběhla v Marcela’s Bakery. Tohle místo nám doporučil sám majitel, protože u něj v motelu pochopitelně žádná snídaňárna není. Vždyť tu prakticky není ani recepce a ráno při odjezdu se klíče od pokoje hážou do pixle na zdi. Takže na místní poměry to byl od něj velice dobrý tip a snídaně byla nad očekávání.

Po snídani ještě klasické tankování a mytí předního okna auta. Plus dnes ještě dofouknutí jednoho kola, protože mě od začátku znervózňuje, že mi na palubce svítí u pravého předního jiný tlak, než u ostatních tří. Počal jsem dofukovat, ovšem výsledkem bylo, že v dofukovaném kole bylo míň, než před započetím akce (vypadalo to, že jsem svým kolem, nafoukl jejich kompresor). Šel jsem za tím dobrým mužem uvnitř čerpací stanice, že jako co s tím. On naprosto v klidu odvětil, že jako jo, že o tom ví a že mám jet támhle za roh do jednoho servisu, že tam mají lepší kompresor. Možná, že cedulka „Out of Order“ na jeho kompresoru by to spravila. Ale co, je to Ajo.

Pak už s plným žaludkem i pneumatikami mažeme do parku Organ Pipe Cactus National Monument. Nejprve zajedeme do Visitors Centra. Tam od mladé, pěkné, indiánské rangerky získáme potřebné informace o stavu trailů, s úsměvem odmítneme její dobře míněnou nabídku na tištěnou brožurku v německém jazyce, doplníme vodu a jedeme ven na náš první trail…

Saguaro

Tím je Ajo Mountain Loop Trail. Měří 21 mil a vine se nahoru horami, kde rostou kaktusy nejčastěji. Pochopitelně se trail jede autem. Po cestě jsou číslované zastávky (je jich 18) a na nich se dozvídáme zajímavé info o parku a jednotlivých rostlinách. Park je pojmenován po kaktusu Organ Pipe, což není ten nejznámější, ikonický arizonský kaktus, často vyobrazovaný v komixech s westernovou tématikou. Je to méně známý druh, který vypadá, jako píšťaly varhan, které vyrůstají prakticky z jednoho místa. Ten známější typ je Saguaro a je mu je vyhrazen celý národní park, kam jedeme zítra a pozítří.

Ani ve Visitors Centru, ani na samotných trailech jsme nepotkali jediného člověka, jediné auto. Poprvé máme celý park jen pro sebe.

Organ Pipe

Po průjezdu celého okruhu se vracíme zpět k Visitors Centru a najíždíme ještě na malou část Puerto Blanko Drive, který je zajímavý mj. tím že vede podél mexické hranice. A tato část hranice ja zajímavá tím, že tam není zeď. Jen malý, asi metrový plot a hned za ním už silnice, která je už mexická.

Plody Saguaro

Tohle je naše pátá cesta do USA a ještě nikdy se nám nestalo, že by nás zastavila policie, nebo jiný federální úředník. Dnes se nám to stalo 3x.

Nejprve na silnici směrem parku (zastavit, nechat auto obejít policejním psem a odjezd).

Podruhé při výjezdu z trailu podél nechránéné mexické hranice. I tady jsme jezdili autem docela sami a později jsme se s Danou shodli, že o nás museli celníci celou dobu vědět a že na nás na výjezdu na hlavní silnici čekali. Mladý, ozbrojený muž (stejně, jako policie, jezdí ve vozech sami) mě slušně požádal o otevření zavazadlového prostoru a pak se se mnou dal do řeči. Údajně tu neuplyne den, aby tu neměli nějaký pokus o ilegální překročení, nebo pašování drog. „Je to jako hra“ říká. „Oni přijdou na nový způsob a my se musíme pokusit jim v tom zabránit“

Třetí situace nastala o pár hodin později, už docela daleko od mexických hranic na silnici na Tucson. Tady byli nejdůkladnější. Protože jsme nebyli američané (a protože chtěli vidět pas a víza a to mám vzadu v kufru), odstavili nás bokem, abychm nebrzdili provoz a jeden mladý muž to vzal z gruntu. Listoval oběma pasy, hledal vstupní US razítka (hledal dlouho, bo jich tam už máme dost), chtěl vidět víza (my máme povolení ESTA a naštěstí jsem ho měl vytištěné u sebe – i když bych nemusel, není to povinnost), ptal se na důvod naší cesty a tak podobně. Vlastně by na tom celém rozhovoru nebylo nic divného, jen kdyby se neodehrával mimo státní hranice. Nakonec pokývl hlavou, jako že teda jo, odstranil kužel před naším autem a my jsme mohli pokračovat v cestě.

Upozornění v parku

Poslední zastávka byla na Kitt Peak, kde se nachází National Optical Astronomy Observarory. Na vrcholu kopce ve výšce 2000 metrů je rozmístěno několik obrovských teleskopů (zrcadla 4 metry) a do některých z nich je umožněn vstup. Bohužel jsme přijeli pozdě a tak jsme se museli spokojit jen s obhlídkou z venku a nádherným výhledem do okolní pouště.

Na hotel v Tucsonu jsme dorazili něco okolo 17:30. Zůstaneme tu 3 noci a odtud budeme vyrážet na výpravy do okolí.

Dnešní trasa,

National Optical Astronomy Observatory