On the road again
Just can’t wait to get on the road again.
The life I love is making music with my friends
And I can’t wait to get on the road again.
On the road again
Goin‘ places that I’ve never been.
Seein‘ things that I may never see again
And I can’t wait to get on the road again.

(Willie Nelson – On The Road Again)

Takže zase na cestách.

A zase letíme na západ, tentokrát ale na východ.

Na první přečtení to vypadá jako nesmysl, a přitom je to úplně jednoduché. Letíme zase do USA, tento rok ale pojedeme po východním pobřeží. Je to vlastně premiéra (rok 2016 nepočítám, to byla jen taková malá ochutnávka).

Letos byla ve hře, a to docela reálně, i varianta cestování obytným vozem. Tedy karavanem, neboli RV, jak říkají Američani (Recreational Vehicle). Často jsem si s touto lákavou myšlenkou pohrával a vždy, když jsme na cestách tahle nádherná obytná auta potkávali, říkal jsem si, že by to nemuselo být špatné.

Typický představitel RV

Tentokrát jsem to tedy vzal vážně a začal dělat na internetu důkladný průzkum, abych se dozvěděl více o životě na čtyřech kolech. Současně nastalo hledání všech „pro a proti“ této varianty cestování. Prošel jsem webové stránky firem, které RV půjčují, (např. Cruise America), pročetl blogy, které napsali lidé, využívající služeb těchto firem. Hledal jsem potřebné informace prostě všude. Když bylo hotovo a všechna „pro a proti“ byla na papíře, ukázalo se (možná překvapivě), že strana „pro“ je téměř prázdná, zato „proti“ je popsána velmi hustě. Jak je to možné?

Ježdění obytným vozem je jistě skvělá věc, ale ne pro každého a ne pro všechny typy cest a způsoby trávení volného času. Jak se ukázalo, výhody tohoto způsobu cestování, které uváděli sami účastníci, nebyly vždy výhodami také pro nás. Uvedu příklad. Většinou svorně popisovali, že „nemusíte chodit utrácet do hospod, jídlo si nakoupíte v supermarketu, vezete si ho s sebou a kdykoli se najíte v pohodlí svého vozu“. No jo, ale co když já právě chci chodit do hospod. Je to pro mě součást zážitku na cestě a možnost ochutnat (přeneseně i doslova) místní atmosféru. A ta představa, jak si ráno mažu chleba s máslem, místo mého oblíbeného pancake v IHOPu, ta mě taky vůbec neuspokojuje.

A nejde, pochopitelně, jen o jídlo. Jízda s RV je pomalá, neohrabaná, do města a do terénu naprosto nevhodná, nákladná (spotřeba benzínu), atd.

A to nejpodstatnější. Taková ta moje romantická představa, jak večer s RV zaparkuju někde u moře (nebo u jezera, zkrátka někde na pěkném místě, kdekoli budu chtít), vytáhnu kempovací náčiní a s pohledem na zapadající slunce se kocháme a popíjíme chlazené nápoje… Tak tahle představa je naproto falešná. Parkovat se smí jen na místech k tomu určených: RV Parky. Toto místo si lze představit jako velké, asfaltové parkoviště (pochopitelně placené), kde se večer sjede (podle velikosti) třeba i několik stovek RV. Každý má svých pár metrů čtverečních, přípojku na vodu, přípojku na elektřinu, občas stůl a grill. Možná by sice bylo fajn, moci si večer poklábosit se sousedy (Američany) o tom, jaké to je, cestovat po USA na čtyřech kolech a proč to tak milují. Jenže při mém štěstí by vedle nás zaparkovali Japonci.

Ukázka RV parku

Když jsem si pak spočítal, že dovolená s RV by nás vyšla dokonce dráž, než jízda klasickým autem, včetně ubytování v motelech / hotelech a stravování po hospodách, bylo rozhodnuto. Z romantického snu o cestování po USA karavanem jsem (alespoň pro tentokrát) vyléčený a tak letos zase pojedeme naši osvědčenou klasiku: auto, motel, hospoda.

Zítra začínáme.