Frankfurt je první místo, které nám na zpáteční cestě dokazuje (pokud tedy nepočítáme pojízdný mrazák na transport pasažérů do letadla v Kataru), že letní oblečení už definitivně můžeme odložit. Trošku jsme se zahřáli pochodem po nekonečných chodbách místního letiště (Frankfurt je tuším 3. největší v Evropě – po Londýnu a Paříži) a pak už čekáme na let do Prahy. Kvůli nějakým, blíže nespecifikovaným potížím na letadle odlétáme o hodinu později, ale nám je to docela fuk. Po tolika hodinách strávených na cestě je už hodina navíc zanedbatelná položka. A taky pozorujeme jiné lidi, kteří s vytřeštěnýma očima a oroseným čelem dorazí k bráně A24, aby s úlevou zjistili, že jim to letadlo do Prahy neuletělo. I zpožděný let má pro někoho svoje výhody.

Let do Prahy je krátký i normálně. Tentokrát kapitán sliboval, že poletí rychle, aby nám alespoň trošku kompenzoval ten pozdní odlet. No, nevím, co by tak mohl uspěchat na letu, který trvá 45 minut. Ale snažil se a po přistání (ještě v docela vysoké rychlosti) odbočil hned prvním výjezdem z dráhy, aby byl u terminálu co nejrychleji.

Nás už teď zajímala jen poslední věc. Jestli Danino auto, které jsme nechali na letišti v Praze, nastartuje (svoje spolehlivé auto odevzdala a teď jezdí náhradním, dokud nebude vyrobeno nové – nejsou chipy – nové auto v nedohlednu).

Obavy byly zbytečné a tak za pár minut už jedeme po dálnici směr Brno. A tady asi můžeme pomalu skončit: na cestě z Prahy, kde jsem povídání minulý týden začal. Do Babic dorážíme dvě hodiny po obědě a pomalu si zvykáme na vánoční atmosféru.

Díky, že jste letěli s Qatar Airways, tak zase někdy příště 🌴.