Dnes to už zase vypadalo jako obyčejně a žádná překvapení nebyla na obzoru. Takže popis dnešního dne bude poměrně stručný. Ráno jsme se Uberem přesunuli z hotelu na letiště, tentokrát na T2. Tam jsme ještě nikdy nebyli a tak máme alespoň nové zážitky.

Na kiosku jsme si udělali check in a zabrali poslední dvě volná místa, která byla bez příplatku. Sice nemáme místa vedle sebe, ale my jsme rádi, že vůbec letíme a tak nereptáme. Potom sedíme na terminálu a pozorujeme cvrkot kolem nás a čekáme, až se otevře naše brána.

Nástup do letadla absolvuji v první skupině: matky s dětmi a ti hůře pohybliví. Žádná matka ani dítě tam není a tak napochoduju do letadla první.

Letiště v Londýně nejspíš jede na hranici svých možností, protože i náš dnešní let byl o 45 minut zpožděný (včera jsme z Prahy odletěli pozdě proto, že pozdě přiletělo letadlo z Londýna). Dnes je nám to ale jedno, už nikam nespěcháme.

Já jsem v letadle chytil místo vedle nějaké asiatky, která se mnou nemluví. Nevím proč. Potom při objednávání jídla se ukáže, že je hluchoněmá. Už vím, proč.

Vlastní let byl docela bezva, vlasně velice dobrý a United se u mě zařadily vysoko na žebříčku vedle Singapore a Emirates. Skvělé jídlo a obsluha, výborný inflight entertainment system a především spousta místa na nohy. Tolik místa, že se daly nohy natáhnout pod sedadlem před sebou. To jsem ještě nikde neviděl (v economy class).

Na Dulles International to šlo docela rychle, tentokrát velice důkladný pohovor na imigračním a pak už busem do půjčovny Alamo. Bereme Ford Edge, který se v minulosti osvědčil a mažeme do hotelu.

A protože je relativně brzo, zajdeme ještě na malou večeři do nedalekého podniku Silver Diner.

Teď už Dana spí, já píšu tyhle řádky a dívám se u toho na televizi, střídavě na TBBT a NHL Dallas Stars vs Edmonton Oilers.

Technická poznámka na závěr. Někteří z vás mi píšou komentáře, ale jsou napsány v „anonymním“ režimu, takže jen podle stylu psaní odhaduju, kdo to vlastně napsal 🙂