Dnes ráno to začalo zcela netradičně. Dana mě ráno musela budit. To se na cestách snad ještě nikdy nestalo, asi mě ten včerejší kulturní program nějak vyčerpal :). A taky to asi znamená, že jsme se definitivně vypořádali s časovým posunem a budíme se v normální dobu. Jinak už od rána mi chodí na mobil výstrahy místního systému o dnešním počasí, bouřkách a hrozících flash floods pro oblast DC. Má to přijít dnes okolo 15té odpoledne, tak uvidíme jak to ovlivní náš dnešní program.

Snídaně opět u nás v hotelu. Ještě jsem to nezmiňoval, snídaně jsou tady na místní poměry velmi slušné (i když KŘ by na zdejších standardech pár chybiček určitě našel). Hotel Hampton Inn Alexandria Pentagon South ale patří do řetězce Hilton a je to tady docela vidět.

Po snídani tedy jedeme rovnou do centra a auto necháváme v našem oblíbeném Ronald Reagan Center. Podzemní garáže jsou obrovité, ale místo jsme našli až v -4 podlaží a to jen na asistovaném valet parkingu (stojí tu 2 auta za sebou, takže je potřeba nechat klíče místní obsluze, aby mohl s naším autem v případě potřeby „cuknout“). Když jedeme výtahem nahoru, paní která jede s námi nám radí: „Zpět do garáže jeďte stejným výtahem, já v této budově pracuju, ale stejně se občas ztratím.“

Z garáží Reaganova centra naše kroky míří rovnou do National Museum of African American History and Culture. Když jsme byli v DC v minulých letech, budova se právě dokončovala a už tenkrát nás zaujala svojí architekturou. Vstup je stejně jako v ostatních Smithsonian muzejích zdarma, ale je tady potřeba mít předem zakoupený časový lístek.

Budova má tři nadzemní patra. Stejný počet pater je i pod zemí. Podzemní expozice je věnovaná historii afroameričanů už od Kolumba a prochází celou temnou minulost otrokářsví. S touto tématikou jsme se měli možnost setkat už při minulých cestách například v Louisianě a tak se nám to tady pěkně propojilo. V horních patrech jsou expozice o poznání veselejší. Je to o současnosti a jsou tam moc pěkné exponáty různých afroamerických hvězd sportu, kultury a veřejného žívota (oblečení Michaela Jacksona, boty Michaela Jordana, trubka Louise Armstronga, nebo Cadilac Chucka Berryho).

Před muzeem si pak kupujeme malé posilnění ve všudy přítomných food trucks a pak už jdeme k dalšímu bodu dnešního programu: Washington Monument. Na ten jsem měl koupenou vstupenku už při naší první cestě do DC, ale den před termínem vstupu mi napsali, že z technických důvodů se prohlídky ruší bez náhrady. Při druhé cestě do DC byl Monument kvůli rekonstrukci uzavřen trvale. Tentokrát je to tedy třetí pokus a jsem trošku nejistý, protože podle pravidel mohou Monument kdykoli uzavřít například kvůli počasí a to dnes, jak víme, nebude úplně optimální.

Nakonec vše dobře dopadne a na prohlídku se konečně po mnoha letech opravdu dostaneme. A navíc o jedno půlhodinové okno dříve (byli jsme na místě brzo), což bude mít pozitivní vliv na pozdější průběh dne, jak uvidíme později.

Vstup do Monumentu je neuveřitelně střežený. Bezpečnostní procedura si v ničem nezadá s kontrolou na letišti a vstup je chráněn párem trezorových vrat, které se postupně otevírají (jedny se otevřou, skupina vstoupí do meziprostoru, za námi se zavřou, pak teprve se zase další otevřou a dá se jít k výtahu).

Washington Monument bývala nejvyšší stavba světa, než postavili Eifelovku. Ale i potom zůstala nejvyšší kamennou strukturou, protože uvnitř není žádná nosná ocelová konstrukce.

Výhled z Monumentu ve výšce 500 stop je pochopitelně nádherný.

Dana si už doma přála, že až budeme zase na Mallu, chěla by se ještě jednou podívat na památníky Korejské a Vietnamské války. Teď je k tomu tedy ta pravá příležitost a tak vyrážíme. Celý National Mall má přes 4 kilometry, Washington Monument je uprostřed, tedy k památníkům je to přes 2 km. Čas tedy opět osedlat koloběžku, Dana jde pěšky. Postupně vše obejdeme / objedeme a s mírmými obavami se díváme na oblohu.

Zkrátím to, když se blížíme zpět k Ronald Reagan Centru, začíná pršet. A když po asi 15ti minutách vyjíždíme z podzemních garáží, bouřka a liják už jede na plné pecky a stěrače mají plno práce. Venku na Mallu, kde se nedá nikde schovat bych teď být nechtěl. A to je právě ta půlhodina k dobru, o kterou jsme šli dříve nahoru na Monument.

Závěr dne obstará skvělá večeře v trošku neamerickém stylu. Jdeme do místního Peking Gourmet Inn. Jednak proto, že čína nám chutná, druhak proto, že to máme kousek od hotelu. Ale především proto, že to je vyhlášený místní podnik, kam chodil například i George W. Bush.

Vstup do podniku je velmi nenápadný, vlastně až odpudivý. Kdybych nabeton nevěděl kam jdu, otočím se a mizím (o Daně ani nemluvím…). Ale za druhými dveřmi nachází klasická čínská restaurace s desítkami velkých fotografií na stěnách. Prezentují na nich své vážené hosty.

Porce jídla, které nám přinesli byly tak obrovské, že by se z každé z nich najedla skupina hladových bikerů. Jídlo bylo vynikající, ale i tak šla velká část do doggie boxu. Na závěr jídla jsme ještě dostali koláčky štěstí a možná jich bude ještě víc 🙂

Technická poznámka. Po některých dotazech jen připomínám, že blog se lépe čte a prohlíží přímo na stránkách ivosvejcar.blog, než v emailové pozvánce.