Cesta zpět do Evropy se vždy jeví jako kratší, než ta opačným směrem. A to nenarážím na tu extra prodlouženou verzi letošní cesty. Prostě když se vracíme domů, obvykle celou cestu prospíme. Letos to tak úplně nebylo, možná i proto, že cesta byla více rozkouskovaná.

První segment, tedy let z DC (Ronald Reagan) do Bostonu (Logan) byl vlastně jen malý skok a letušky měly co dělat, aby stihly roznést pití a občerstvení.

V Bostonu jsme měli jen hodinu na přestup, což se ukázalo jako trošku hraniční a protože jsme nechtěli zase zůstat viset, museli jsme si švihnout. Přechod z terminálu B na E znamenal 2 km chůze klikatými chodbami terminálů. Když jsme přicházeli na gate, už probíhal boarding.

Druhý let do Londýna (Heathrow) byl velice příjemným překvapením. Letíme se společností Virgin Atlantic, o které jsem věděl jenom to, že ji spoluvlastní Richard Branson. Vždy jsem ji vnímal spíše jako low cost, ale to byl velký omyl. Vše počínaje obsluhou, místem na sezení, jídlem, atd. je skvělé a rozhodně s nimi zase někdy rád poletím.

V Londýně na letišti jsme měli naopak času dostatek. Jednak proto, že jsme měli 2 hodiny, druhak proto, že to byl přestup z T3 na T3, ale především proto, že skvělé British Airwas měly opět zpoždění. A byl to shodou okolností opět ten samý let, na který jsme čekali před 14ti dny v Praze a ten přiletěl o hodinu později. Tentokrát nám to mohlo být jedno, ale určitě tím připravili perné chvíle těm, kteří nasedali do letadla zpět směr Londýn a čekal (nebo spíš nečekal) na ně navazující let.

V Praze jsme tedy přistáli kolem 14:40 (místo 13:20). Pustil jsem si telefon a první věc byla, ze jsem kontroloval naše kufry. Do mého kufru jsem už doma umístil Apple Airtag, takže jsem měl po celou dobu přehled, kde se nám kufry toulají. No a tentokrát se zatoulaly a zůstaly v Bostonu. Takže jsme ani nešli čekat na kufry k pásu s ostatními cestujícími, ale šli jsme rovnou na reklamace zavazadel. Tam dám lístky od našich kufrů lidem za přepážkou a povídám: mohli byste se prosím podívat, kde jsou tyhle kufry, mám pocit, že jsou v Bostonu… Chvíli hledají v systému a pak povídají: No jo, máte pravdu, jsou tam…

Takže to všechno sepsali a slíbili, že jakmile se kufry v Praze objeví, pošlou nám je rovnou do Babic.

Pak jsme sedli v garážích do auta a v nedělním light provozu dálnice D1 jsme v pohodě dojeli domů.

Papoušci byli rádi a my vlastně docela taky.

Dodatek, psáno 17. 6., den po příjezdu domů

Tak si jen říkáme, že přijít o zavazadla na cestě směrem domů, je vlastně pohoda. Nemusíš se s kufry vláčet a oni ti je přivezou až k domu. Horší by to bylo cestou tam. Prvních pár dnů na dovolené bez všech věcí, by pohodě moc neprospělo.

Zatím jsou naše kufry stále v Bostonu, poslední známá poloha je na pojezdové dráze před odletem. Označení “Peněženka” je tam proto, že tento Airtag normálně nosím v peněžence, do kufru jsem ho hodil na poslední chvíli a nechtělo se mi ho přejmenovávat.

Jinak nejspokojenější jsou naše kufry, protože jsou stále na dovolené.

Dodatek, psáno 18. 6., dva dny po příjezdu domů

Dnes kufry přistály v Praze a ještě tentýž den nám je kurýr přivezl do Babic.